Snad nejslavnější operní pěvec všech dob se narodil v neobyčejně chudobné neapolské rodině jako jedno z jedenadvaceti dětí. Ke slávě jeho božského tenoru nepochybně přispěla také první možnost zvukového záznamu lidského hlasu na fonograf. Řešil také zdravý spánek.

Již v dětství měl štěstí, že se mu podařil únik z chudinského brlohu mezi členy kostelního sboru, kde byl záhy objeven jeho neobyčejný pěvecký talent. Zanedlouho si ho už najímali bohatí neapolští mladíci, aby za tučný úplatek zazpíval dostaveníčko pod oknem jejich vyvolené. Později proslul též jako učitel mnoha slavných pěvců nejen ve své  vlasti, ale i v Anglii a v Americe.

Vedl blahobytný život a potrpěl si na luxus. Pověstná byla jeho kuřácká vášeň — prakticky po celý život vykouřil každodenně dva balíčky silných egyptských cigaret, a že mu to nevadilo v jeho pěvecké kariéře, je možno považovat za malý zázrak přírody. V pozdějším věku sice trpěl různými tělesnými neduhy, zpíval však téměř až do okamžiku, kdy podlehl smrtelnému zánětu pohrudnice. Zavalitý muž nevelkého vzrůstu se soudkovitým hrudníkem a komickým navoskovaným knírem se kupodivu po celý život jevil jako nepřekonatelný idol mnoha žen, které ovšem spíše než jeho problematickému zjevu podléhaly okouzlujícímu tenoru. Velice záhy po začátku kariéry se Caruso zasnoubil s dcerou divadelního manažera. V poslední chvíli však zasnoubení zrušil a uprchl s jednou baletkou — bývalou milenkou divadelního ředitele. S touto dámou prožil pak krátké, ale o to bouřlivější milostné dobrodružství. Enrico byl odjakživa přitahován zejména staršími ženami, záhy se zamiloval do své kolegyně – operní zpěvačky jménem Ada Giachettiová, která byla starší o deset let. Ada z lásky obětovala svou vlastní pěveckou kariéru, setrvala s Carusem nesezdána plných jedenáct let a za tu dobu mu porodila dva nemanželské syny. Nebyla to ale žádná idyla. Soužití bylo zpestřeno prakticky téměř každodenními žárlivými výstupy, kterými Ada reagovala na nesčetná Carusova milostná dobrodružství s jeho operními ctitelkami. Žárlivecké scény byly ovšem oboustranné a Carusova žárlivost dostala posléze konkrétní podobu, když mu Ada utekla s jeho mladým šoférem. Enrico utrpěl nervový šok, který ho málem stál pěveckou kariéru. Nakonec vymyslel pomstu, v jejímž rámci svedl Adinu mladší sestru. Když ani tento manévr nepomohl k návratu milované, vrhl se slavný tenor do dalších milostných dobrodružství s operními sboristkami. Celá dlouholetá známost byla posléze korunována soudní žalobou, ve které Ada obviňovala Carusa z  „krádeže” svých šperků, nakonec se ale nechala uchlácholit přiměřenou měsíční apanáží. Později ve věku 45 let šokoval Caruso operní svět svým náhlým sňatkem s tichou, upjatou a ostýchavou Dorothy Benjaminovou, která byla zase pro změnu o dvacet let mladší. Zajímavé bylo, že Dorothy nebyla vůbec nějakou ctitelkou hudby a zpěvu, její rodina byla zásadně proti tomuto sňatku a otec ji vydědil. Ca-rusovi přátelé předvídali, že toto manželství dlouho nevydrží, nicméně však po narození dcery vydrželo až do smrti.

Ale ještě před uzavřením tohoto manželství, už v roce 1906, se stal Caruso předmětem četných novinových titulků díky aféře v New Yorku. Slavný zpěvák zde byl zatčen a uvězněn za to, že v zoologické zahradě v Central Parku štípnul jednu cizí ženu do zadku. Stal se tak jakýmsi předchůdcem všech pozdějších afér známého amerického „harašení” Tento incident proslul později pod názvem „aféra u pavilonu opic” a Enrico byl nazýván „italským perverzníkem” svádějícím počestné americké ženy. U soudu svědčila dokonce jakási anonymní zahalená svědkyně, která prohlásila, že ji zpěvák obtěžoval v budově Metropolitní opery. Caruso byl odsouzen k poměrně vysoké pokutě a nic mu nepomohla obhajoba, která tvrdila, že se právě vrátil z Latinské Ameriky, kde štípání žen do zadku představuje běžný způsob komunikace a příležitostnou zábavu, a že si obžalovaný neuvědomil, že se už nachází v počestných Spojených státech. Ačkoli se zprvu zdálo, že „aféra u pavilonu opic” ukončí

Caru-sovu operní kariéru, božský tenor nakonec zvítězil, nechutný incident byl zapomenut a slavný tenor sklízel i nadále zasloužené pěvecké vavříny.

Cenzura jako sexuální problém

Jedna mediální agentura měla nedávno potíže s propagací nějakého nápoje. Na billboardech byly zobrazeny černé rty cucající černý palec ruky, přičemž z dolního rtu odkapávala kapka pravděpodobně zmíněného nápoje, s nápisem „Do poslední kapky” Dle názoru Rady pro reklamu připomíná uvedený obrázek orální sex, což prý je „neetické a neslušné”. Prý to „hrubým způsobem ohrožuje normy slušnosti a mravnosti obecně přijímané těmi, u nichž je pravděpodobné, že je reklama zasáhne”

Již zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud přišel na to, že sexuální symbolika se někdy může projevovat ve významu přeneseném na předměty sexuálně neutrální. Tak například tovární komíny a sloupy mohou připomínat mužský penis, zatímco útvary vpáčené a duté jako mořské lastury a jeskyně zřetelně svým tvarem napodobují genitálie ženské. Tyto symboly mají význam nejen při výkladu snů, ale nabývají naléhavého významu u lidí s neuspokojivým sexuálním životem. Přenos jejich libida je pak nabádá k tomu, aby proti zobrazování podobných předmětů za každou cenu bojovali. Úřadování takových lidí v roli cenzorů a ve funkci členů různých poradních orgánů pak představuje vodu na mlýn všem mravokárcům a puritánům.

Ten palec v ústech na reklamě může při troše obrazotvornosti vskutku penis připomínat. Stejně tak ovšem nedávno kohosi po bouřila v reklamě zobrazená dívka mlsně pojídající banán. Toto ovoce totiž imituje mužský pohlavní úd nejen tvarem, ale některými hříšnicemi je dokonce používáno jako náhražka vaginálního vibrátoru. Jedna dáma zase kdysi osočila prezidenta Václava Havla, který ke svému podpisu někdy připojil úhledné srdíčko, že tento ušlechtilý tvar připomíná obrácené hýždě a že nás tedy autor tím obrázkem vlastně posílá do oněch nevábných míst, nebo chce snad podvědomě naznačit, kam jsme se to všichni vlastně dostali. Znovu se tedy dívám na ten palec v puse a zachtělo se mi ochutnat onen propagovaný drink. Reklama viditelně splnila svůj účel. Dovolte, abych se i já připojil k ocenění mravokárců z Rady pro reklamu. Propagace orálního sexu je z hlediska sexuální výchovy činem veskrze prospěšným. Provozuje ho téměř 80 % populace, je počínáním antikoncepčním a z hlediska možného přenosu sexuální infekce je ze všech sexuálních kontaktů jedním z nejbezpečnějších. Rozhodně pak ve smyslu zákona „neohrožuje obecně nepřijatelným způsobem mravnost” a už vůbec „nesnižuje lidskou důstojnost” a „nevyužívá motiv strachu” Orální sex provozují i lidé vysoce důstojní. A strach musíme mít spíše z nekvalifikovaných rozhodnutí lidí, kteří z palce v puse, tedy gesta, které dokonce i ve znakové řeči znamená spíše potravu a tekutiny než sex, jsou schopni vytvořit aféru ohrožení mravnosti. Dotyční by zasluhovali vyřknutí toho nejstrašnějšího orientálního prokletí, které kdy bylo proneseno: „Ať je jim každá díra malá!”

Cyklistika a sex

Přestože intimní kontakt bicyklového sedla s pohlavními orgány a eventuální dráždění erotogenních zón při provozování cyklistického sportu jsou snad jasné i předškolnímu dítěti, nebývá o této souvislosti v nejrozsáhlejších sexuálních encyklopediích většinou ani zmínky. Takže mě napadá jenom prastarý, trochu hloupý vtip o skupině jeptišek, které se na kolech prohánějí po klášterní zahradě a matka představená na ně z okna volá: „Tak, milé sestry, dosti už té legrace, zabrzdit, sesednout a nasadit sedla!” Ostatně to není zase tak veliký nesmysl, když pomyslím, že jsme kdysi na gynekologickém oddělení používali zvláštní konstrukci cyklistického sedla s jakýmisi výměnnými nástavci; tato mechanická pomůcka byla určena pro léčbu vrozené vývojové vady, kdy se ženě nevytvořila vagína. Postupné zvětšování kalibru nástavce a trpělivé poskakování na sedle pomohlo během několika týdnů vyformovat tento důležitý orgán bez nutnosti složitých operačních zákroků. Skromně mohu poznamenat, že jsem byl dokonce nositelem tohoto vynálezeckého patentu. Před dvaceti lety se pochopitelně o takových věcech nesmělo veřejně psát, vždyť v té době byl i obyčejný vibrátor považován na našich hranicích za nebezpečný kontraband.

Dotyk sedla ovšem není vždycky záležitostí příjemnou nebo léčebnou, naopak může v mnohých případech působit zdravotní komplikace. Zeny jsou na tom o poznání lépe, protože menstruační  hygienu řeší cyklistky o. b. tampony a v případě gynekologického zánětu si výlet na kole prostě odpustí. Zato u mužů urologové často zjišťují podráždění prostaty a dolních cest močových zejména v důsledku dlouhodobé masáže tvrdým závodním sedlem. Naštěstí nebyly u cyklistů zatím zaznamenány poruchy plodnosti jako u řidičů dálkových kamionů, kde se dlouhodobé sezení na varlatech spojené s vibracemi projevuje často sníženou pohyblivostí spermií. Ale abych nevypadal jako nepřítel cyklistiky, musím přiznat, že rekreační provozování tohoto sportu nemůže způsobit pohlavním orgánům žádné škody. Pouze nemírné holdování cyklistické vášni, lámání rekordů a dlouhodobé masírování intimních partií těla spojené často ještě s nepříznivým počasím a prochladnutím přináší nepochybně neblahé následky. To se ovšem už netýká jenom jízdního kola, ale každé jiné sportovní aktivity, pokud člověk nezná pravou míru.

Poruchy spánku

Čajkovskij, Petr lljič

Jeho dílo v sobě spojuje ruské lidové hudební prvky s technikou evropského romantismu. Složil šest symfonií a deset oper, z nichž nejznámější jsou Piková dáma a Evžen Oněgin. Málo se ví, že měl vřelý vztah k českému hudebnímu životu, několikrát byl v Praze, kde 6. prosince 1888 osobně řídil premiéru Evžena Oněgina. Čajkovskij trpěl navzdory svému nespornému talentu a neobyčejně krásnému zevnějšku celý život psychickou nevyrovnaností a neurastenií. Potíže nastaly, když rodinu v roce 1848 opustila vychovatelka Fanny Durbachová, na které byl tehdy osmiletý Petr silně závislý. V jeho čtrnácti letech pak umírá matka, která pro budoucího hudebního skladatele představovala tak silné pouto, že ještě po čtvrtstoletí plakal, když náhodou narazil na svazek jejích dopisů. Začal vyučovat na moskevské konzervatoři a brzy zapadl do tamního nočního života. Avšak při prvním veřejném vystoupení, kdy byla předváděna jeho vlastní skladba, pocítil náhle halucinace, že pokud nebude pevně zpříma držet hlavu, že mu tato upadne. Téměř na deset let se pak veřejného vystupování vzdal. V roce 1866 zase při nočním komponování utrpěl tak prudký nervový záchvat, že se pevně rozhodl již nikdy v noci nepracovat.